Síla lásky a přijetí
Slovo láska nám zní nádherně. Většině z nás se vybaví láska partnerská a tak trochu se rozechvějeme při vzpomínce na pocit, který jsme zažívali, když jsme byli zamilovaní. Definovat lásku se pokoušelo mnoho filozofů i vědců a my jsme u těchto defi
nic měli pocit, že každá z nich je pravdivá a zároveň nedostatečná. Ve skutečnosti je zamilovanost jakýsi opojný koktejl fyzické přitažlivosti, chtění, touhy ovládat toho druhého, závislosti, erotičnosti a touhy po novém zážitku… Tento emocionální stav je však velmi závislý na vnějších podmínkách a na přijetí, je velmi křehký, snadno klesá a stoupá, mění se v nenávist … a přesto je nádherný. Tento pocit zamilovanosti je asi nejblíže pocitu prožívání lásky bezpodmínečné, chcete-li božské, o které se zde chci zmínit.
Je to pocit absolutního souznění s druhým člověkem a absolutní přijetí toho druhého. Není to za něco, pro něco či kvůli něčemu, nevidíme nic, co by nám na tom druhém vadilo, přijímáme ho takového jaký je. Když milujeme, vše září, tančí, vše je nádherné a cítíme se nepopsatelně krásně.
A teď si představte, že totéž by jste cítili ke všemu a ke všem... k rostlinám, zvířatům, lidem, předmětům, situacím, zdarům i nezdarům, sami k sobě…
Tak nějak by se snad dala popsat bezpodmínečná láska a absolutní přijetí. Je to vnitřní stav blaženosti, kdy VŠE přijímáme takové, jaké to je. Není zde prostor pro naše ego, pro naše názory, pro naše chtění a touhy, splněná či nesplněná přání, odpor proti tomu, co se děje kolem nás, neexistuje smutek, strach ani žádná jiná negativní emoce. VŠE je propojeno se vším v naprosté harmonii.. V tomto stavu můžeme přijímat i sami sebe takové, jací jsme. Najednou si uvědomíme, že láska je VŠE kolem nás i vše v nás, že my sami jsme láska. Z takového pocitu se můžeme pouze radovat. A tahle radost, vycházející zevnitř, má obrovskou léčivou sílu. Plodí totiž další a další radost a další a další lásku. Vše co milujeme, miluje nás.
Prožívejme vědomě co nejčastěji tenhle stav a přinášejme si do života více radosti, míru a lásky.
Síla odpuštění
Někdy prožíváme život velmi bolestně…
Bolest je tak veliká, že ji nedokážeme přijmout. Kráčíme po cestě léčení již nějakou dobu, pracovali jsme na sobě a vyzkoušeli jsme snad všechno, ale prožívání našeho života se v té nejdůležitější oblasti o mnoho nezlepšilo.
Jsme smutní a bolaví, stále se ptáme PROČ a ať už dostáváme odpovědi nebo na ně teprve čekáme, nedokážeme tu bolest překročit a osvobodit se. Velikým darem shůry je odpuštění.
Přiznejme sami sobě pravdivé motivy svých činů. Odpusťme sami sobě a s pokorou požádejme o odpuštění ty, kterým jsme ublížili. Ale požádejme za odpušt
ění i ty, kteří ublížili nám.
Ublížit někomu totiž potrápí nejvíce ty, kteří ubližují. To oni se cítí velmi špatně a netuší proč, to oni si tímto jednáním přinášejí do života těžkosti, které budou muset nést, vytvářejí si negativní energii, se kterou se budou muset vypořádat. Ať už ublížili z nevědomosti či záměrně ze zášti, sami budou muset jednoho dne totéž zakusit, neboť nic, co člověk udělá nezůstane zapomenuto, ztraceno a bez odezvy. Každý čin či slova se dříve či později vrátí. (Zákon: Co vyšleš, to se ti vrátí).
Požádejme o odpuštění tedy ty, kteří nám ublížili… odpuštění za to, že jsme je nějakým způsobem inspirovali k takovému jednání.
Provést odpuštění však neznamená říci „nojo, tak já ti teda odpouštím..“ Odpuštění je třeba skutečně prožít na hluboké úrovni. Například odpuštění ve stavu meditace je zde velmi žádoucí.
Při procesu odpuštění na hluboké úrovni se spojuje vaše energie s energií někoho jiného a proto ke smíření dojde nejprve v hloubi vašeho nitra a díky kvantovému provázání (jev kvantové fyziky) i v hloubi nitra toho druhého. Postupně energie tohoto míru prostoupí celými bytostmi vás obou, pronikne do vědomí a pak i do vašich vnějších životů. Osvobození pocítí vědomě i nevědomě oba.
Síla meditace
Meditace je cesta do sebe, cesta k vlastnímu „já“, které se skrývá za myšlenkami. Právě “vypnutí” toku myšlenek je cílem meditace. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že jejich „já“ jsou tělo a myšlenky, ale při meditaci zjišťují, že to tak není, že myšlenky jsou jen omezující výplod jejich mozku – ega, ale jejich pravé „já“ je mnohem hlubší a krásnější. Osvobodit se od myšlenek a proniknout k sobě samým chce trochu cviku, avšak odměna je nepopsatelná…nádherná.
V meditaci se dostáváme do více či méně změněného stavu vědomi, tzv. hladiny alfa či dokonce superalfa (též téta). Na této frekvenci myšlenky ustupují a můžeme ve svém nitru potkat sami sebe, vidět sebe i druhé jako milující bytosti, rozpoznat svá přání, nalézat odpovědi na své otázky a do srozumitelných obrazů (podobných snům) se nám spojují věci, na které náš mozek nestačí. Prožíváme svobodu a necítíme se ničím omezeni.
